Byli jsme tam dlouho, tak dlouho, že déšť přestal být překážkou a stal se součástí nás samých, a krajina si nás pomalu přivlastnila, jako by si zkoušela, jestli tam patříme. Počasí se proměňovalo, jednou blíž, jednou dál, a člověk přestal čekat na správný okamžik, protože pochopil, že onen okamžik není něco, co přijde, ale něco, do čeho se musí vstoupit.
A pak už to nebylo o fotografii, ale o tom tichém souladu, kdy stojíte, díváte se, a to kolem vás dává smysl, aniž by to muselo být vysvětleno. A to světlo, když přišlo, bylo jen potvrzením, že jste tam byli správně.
